Holka, co tvořivou duši má.
PC070816.JPG

BLOG

blok.png

Díky za to, že jsme (si) cizí.

IMG_8548.jpg

Chtěla bych říct díky.

Sobě.

Že poslouchám ten hlas uvnitř.

A že už umím poznat, když lže nebo když to zkouší.

Mě zbytečně strašit.

Zastavit.

Zpomalit.

Chtěla bych říct díky, za to že vidím to všechno, čeho bych si měla vážit.

Že sundávám ty nálepky s nápisem samozřejmost a hážu je do koše ke všem těm pochybnostem, strachům a nejistotám.


Děkuju za teplou postel.

Za vodu z kohoutku.

Za volný místo v tramvaji. 

Za kafe do kelímku.

Za větrák v obýváku.

Za víru v sebe.

Za auto, co mi stojí před barákem.

Za zdravý tělo.

Za popcorn v kině.

Za zelenou na přechodě.

Za boty do kterejch v dešti neteče.

Za čínskou polívku na kocovinu.

Za seriály na Netlixu.

Za víru v tebe.

Za tulipány ve stánku na Míráku.

Za sýrovej rohlík z Lídlu.


Asi už víš, kam tím mířím.

Mířím přímo k srdci. 

Kam by sis měl takovej seznam napsat taky.

Seznam všech těch malej zázraků, který denně prožíváš a možná už je nevidíš.

V tom spěchu a touze po velkejch věcech překračuješ a přehlížíš to všechno, díky čemu jseš vůbec tady.

Tak se zastav.

A rozhlídni se.


Chtěla bych říct díky taky tobě.

Za to, že se na mě na ulici usměješ i když mě neznáš.

Že se omluvíš, když do mě omylem strčíš.

Že zvedneš drobný, co mi z kapsy vypadnou.

Že mi podržíš místo ve frontě u kasy, když si vzpomenu, že jsem ještě na něco zapomněla.

Že mě na přechodu pustíš.

Že si ke mně přisedneš v kavárně ke stolu, když všude jinde je plno.

Že mi podříš dveře, když vcházím hned po tobě.

Že mi pomůžeš nebo se na mě usměješ i když mě neznáš.

My si totiž nejsme cizí.

My se jen zatím neznáme.

A možná se už nikdy neuvidíme.

A nepoznáme.

Ale tyhle malý skutky.

Z nás dělají dobrý lidi.

A dobrejch lidí.

Těch je potřeba spousta.

A možná ještě víc.

I tvůj nejlepší kámoš, byl tenkrát jen někdo cizí.

Tak buď dobrej.

Buď klidně cizí.

Dobrej člověk buď.

Jednou možná ten rozdíl mezi můj nebo cizí

zmizí.

IMG_9197.jpg
Kateřina Rezková